Scéna.cz 

Frankenstein v režii Petry Tejnorové v Národním divadle

Na hororovou exkurzi do lidské duše zve Činohra Národního divadla Praha v inscenaci Frankenstein v režii Petry Tejnorové. Ačkoli je první a zároveň nejznámější román Mary W. Shelley z roku 1818 literární klasikou, většina lidí ho má spíše spojený s popkulturními odkazy, filmovými adaptacemi a variacemi zachycujícími především obraz hrozivého monstra, sešitého z všemožných kusů lidských těl a stvořeného šíleným profesorem Frankensteinem. Netvor, monstrum – stvoření, které ambiciózní vědec tajně přivádí k životu ve své laboratoři – nemá v původním hororovém románu žádné jméno. Okamžitě po svém „zrození“ je netvor svým stvořitelem zavržen jako neúspěšný experiment, od té doby se protlouká životem sám a jediné, po čem touží, je soucit.

Režisérka Petra Tejnorová na jevišti Stavovského divadla oživuje původní román, v němž k nám dodnes může promlouvat Mary Shelley skrze svůj osobní příběh, nonkonformní život i intelektuální zázemí. Na jeho pozadí pulzuje i tehdejší klimatická krize způsobená masivním výbuchem indonéské sopky Tambory v roce 1816, který přinesl dva roky trvající zimu, tzv. malou dobu ledovou. Vydejte se s námi do polární pustiny či na nehostinné alpské vrcholky, na hororovou exkurzi do lidské duše, na cestu, kde se střetávají zklamaná očekávání a radikální upřímnost.

Dramaturgyně Nina Jacques o inscenaci
Román Mary Shelley Frankenstein aneb Moderní Prométheus bývá označován za první vědecko­fantastické dílo, gotický román, horor i morální podobenství. Ale v jeho jádru stojí ještě jiný příběh: příběh o potřebě být vyslyšen. Shelleyin román se často redukuje na mýtus o člověku, který se skrze vědu vzbouří proti Bohu, na drama samotného tvůrce, ale málokdy se zaměřuje na jeho dílo, živého tvora. Inscenace Petry Tejnorové se proto obrací právě sem: k perspektivě samotného monstra. Tam, kde ostatní adaptace přehlížejí, tato se pokouší naslouchat.
V popkultuře se netvor proměnil v bezejmennou hromadu švů, v těžkopádného obra, který místo řeči vydává pouze zvuky. Shelleyino monstrum však mluví, a dokonce se naučilo mluvit docela krásně. Dokáže citovat Miltona i Plutarcha, vede rozpravy o dobru a zlu, o touze po přátelství i o hranicích poznání. Jeho monolog v románu trvá desítky stran. Přesto si kultura 19. a 20. století vybrala mlčení, případně neuchopitelné a nesrozumitelné skřeky. Ticho monstra se stalo pohodlnější než jeho hlas. Mlčení je totiž bezpečné: nemusí se na něj odpovídat.
Tento posun – od mluvící bytosti k němé obludě – vypovídá možná o naší společnosti víc, než je na první pohled patrné. Dokážeme si vybavit chvíle, kdy jsme se my sami rozhodli umlčet ty, kteří nás děsí svou jinakostí? A proč si až příliš často volíme zeď mlčení místo dialogu? Nechat zaznít hlas netvora v celé jeho šíři, otevřít se jeho vyprávění a nechat na sebe působit krásu procesu jeho učení, ale i hrůzu z jeho krutých a násilných činů bylo jednou z ústředních motivací při přípravě naší adaptace Frankensteina.

Základním gestem románu i inscenace je naslouchat. Nesoudit, neanalyzovat, ale vyslyšet. Naslouchání není pasivní, je to akt, který proměňuje. Shelleyin příběh nás učí, že monstrum přestává být monstrem ve chvíli, kdy mu někdo dovolí mluvit. V inscenaci se tento motiv rozvíjí v rovině vztahové i performativní. Pozorování, ticho, čekání – to vše se stává součástí jevištního jazyka. Zpověď se neodehrává jako výkřik, ale jako proces, v němž se divák stává svědkem i spoluúčastníkem. Naslouchat neznamená přijmout výpověď bez odporu, ale zůstat přítomen. Zůstat v kontaktu s tím, co je bolestné, nepochopitelné, jiné.
Román čteme i jako úvahu o procesu tvorby, o odmítnutí a o síle vyprávění. Na jevišti se tak může ukázat Frankensteinův netvor nejen jako „objekt hrůzy“, ale jako bytost „sešitá“ z mnoha hlasů, které divadlo konečně může nechat zaznít. Cílem bylo zachytit původní předlohu románu v její mnohovrstevnatosti, nejednoznačnosti, ale i květnatosti, díky které subtilně uniká z žánrového zaškatulkování a uchovává si svou křehkost a komplexnost.

Režisérka petra Tejnorová o inscenaci
V poslední době je kolem románu Frankenstein zvýšená pozornost, vznikla řada jeho nových adaptací. Nacházíte pro to nějaké vysvětlení? proč právě teď tolik tvůrců inspiruje?
Myslím, že Frankenstein se znovu otevírá v momentech, kdy se zpochybňuje jistota pojmu člověk. Dnes, kdy se hranice mezi živým a neživým, přírodním a umělým, lidským a uměle inteligentním bytím rozplývá, ten text rezonuje naplno. Shelley předběhla naši dobu – intuitivně vnímala, že stvoření nové formy života není jen otázkou vědy, ale i etiky – péče, odpovědnosti a osamělosti. Myslím, že nás k ní přitahuje právě to, že už tehdy artikulovala úzkost, kterou dnes cítíme velmi naléhavě.

V komorním obsazení hrají na jevišti Stavovského divadla Tereza Jarčevská, Petr Vančura a hostující Tereza Hof.
Termíny + vstupenky na www.narodni-divadlo.cz.